Určitě již každý to již zažil, a kdo ne, jistě to pozná. Zamilujete se, vezmete se, a nastěhujete se do domu, který patří vašim nebo drahé polovičky rodičům. A společně s vámi, tam budou bydlet i oni. Přece neopustí své rodinné hnízdo, kde vychovali děti a vy zbytečně nebudete utrácet za jiný, když tenhle je dost velký pro všechny a oni obývají přízemí. Je možné, aby vše fungovalo? Jen málokdy.
Většinou vzniká konflikt mezi tchýni a snachou, která má tendenci ji poučovat, že tohle se dělá, tak i onak. Je přirozené, že žena jejího syna se brání a chce si to dělat po svém. Nedej bože, aby syn na své matce nezdravě závislý a držel pokaždé při ní, a svou ženu neustále ponižoval tím, že to neumí jako jeho drahá maminka. To už je opravdu špatné a končí to rozvodem. Podle mého názory by ti starší měli nechat mladí, aby si vše dělali po svém a poradili jim jen tehdy, když si o ni sami řeknou. Rozhodně by se prarodiče neměli plést do výchovy a neustále někoho z rodiny poučovat, že něco dělají špatně. Postupně se do konfliktu zapojují ostatní a v domácnosti vzniká dusno a hádky jsou na denním pořádku. Zbývají dvě možnosti. Buď se odstěhovat, nebo to ustát. Copak to jde, když nemáte tolik peněz a nechcete se zadlužit. Sice jste investovali do domu spoustu peněz, ale kde máte jistotu, že vás vyplatí?
Mnoho rodičů svůj dům na děti přepíšou s podmínkou, že tu mohou dožít. Ale přesto se najdou i takoví, který odmítají dům na vás napsat s tím, že až zemře, dům vám připadne. Ale kde máte jistotu? Nikde, i když jste jedináček a babička má přítele, který s ní bydlí, a vy s ním zrovna dobře nevycházíte. Ale v každé rodině je situace jiná a existují výjimky, kde chod domácnosti funguje naprosto v pořádku.
Jediné, co lze poradit, je až se jednou oženíte či vdáte, rozmyslete si, kde budete bydlet, dřív než do domu svých rodičů zainventujete.
